Like from my diary XII: O inspiraci a inspirování

Čtvrtek odpoledne, po několika dnech je nad námi modrá obloha a já se nacházím na přeplněném oslovském letišti. Procházela jsem se dobrou čtvrthodinu, než jsem našla jedno místo k sezení. Asi všichni odjíždějí na dovolenou. Ostatně já taky. Tentokrát mě na letiště zavezl Radan, měli jsme na pár dní k dispozici pracovní auto. Proto bylo jednoduché jen tak spontánně vyrazit na výlet v osm večer a proto, když se Radan dnes jen tak zeptal, jestli chci svézt, hned jsem se toho chytla. Mít auto má něco do sebe, právě pro takové takové spontánní výlety. Nutnost to ale není, vlastně jako téměř nic… Když jsme se teď stěhovali, došlo mi, že kdyby na to přišlo, „potřebuju“ jen pár maličkostí, jsem míň a míň upnutá na věci. Přesto je ale ráda nakupuju, je to takový paradox anebo možná „dokonalá rovnováha“.

Sedím tu a koukám kolem sebe. Vedle mě si mladý pár pochutnává na hamburgeru a hranolkách a k tomu mají pivo. U stolu vedle už popíjejí víno a tu a tam se válí špinavé talíře, tácky a papírky, které ještě nikdo nestihl uklidit. Já jsem tu jen tak. Tedy s růžovým počítačem. Kafe bych si dala, ale záhy si uvědomím, že mi tady na letišti vlastně zas tak nechutná a často ho nedopiju. Navíc už jsem dneska jedno měla.

Poslední týden jsem víceméně bez internetu. To je docela „velká věc“, protože kdybych měla upřímně říct, kolik času jsem běžně připojená, bylo by to … hodně. Ani nevím, jestli se to dá nějak rozdělit, protože vždycky, když se „něco děje“, jsem hned u toho, a průběžně do mobilu koukám, i když se nic neděje. A teď najednou trávím hodiny a hodiny času, aniž bych nevědomky a v podstatě ze zvyku koukla „co je nového“… Líbí se mi to. A je to se mnou daleko víc v souladu. Takže jsem za tuto situaci vděčná, protože mi pomáhá vytvářet si nový návyk. Novou dráhu, při které „virtuální svět“ není přímou součástí toho „reálného“. Je to víc oddělené a cítím se tak dobře. Je to samozřejmě jen týden - nechci tu tedy - vám i sobě, tvrdit, že jaká jsem dobrá, když v podstatě nemám na výběr :). Ale je to dobrý start.

Musím už teď končit a jít na gate, ale „vrátím“ se z letadla …

… Před chvílí jsme vyletěli, po tom, co jsme půl hodiny čekali v letadle na povolení k odletu, protože „nebe nad střední Evropou je přeplněné“. To jsem asi ještě nikdy předtím neslyšela.

Každopádně, létání je inspirativní. Sedět v letadle, mít „fyzický nadhled“ a být v kontaktu sama se sebou a vším okolo. Přemýšlím, čím a kým se ještě cítím inspirovaná. A přijde mi, že vším. Inspirace z venku je všude. Všechno, co vidíme a děláme a co slyšíme a vidíme dělat jiné má potenciál inspirovat. Článek na internetu, rozhovor s kamarádkou, i „cizí“ člověk a jeho úspěchy. Vnímám to ale tak, že „pravá“ inspirace vychází z poznání v každém z nás. Stokrát nás může někdo inspirovat a my se to můžeme snažit napodobit, ale jak všichni víme, „když dva dělají totéž, není to totéž.“ Třeba já … strávila jsem spoustu času srovnáváním se s jinými… a výsledkem bylo to, že moje nálady ovlivňovalo něco nebo někdo venku a tu energii, kterou jsem mohla přeměnit v tvořivost jsem plýtvala na něco, co nemělo žádný užitek, pro nikoho. Ono srovnávání se s někým je asi „přirozená“ věc a věřím, že určitá míra inspirace je dobrá. Jenže když naprosto poznáme sami sebe, v té úplně nejprostší rovině, pod tou formou, kterou každý z nás máme a která se mění, už ta inspirace z venku nemá takovou váhu. Už je to „jen“ nějaký podnět. Věřím, že když si k tomu každý z nás dojde, inspiruje o to víc, protože se „nesnaží inspirovat“. Prostě jen je a tvoří a tím inspiruje jiné, aby byli sami sebou a taky tvořili. Takže vnímejme, pozorujme, znejme sami sebe, tvořme, sdílejme a to stačí. Píšu to srozumitelně? Alespoň trošku?  …  Původně jsem totiž chtěla spíš psát o konkrétních lidech, o Moojim, o Tollem i o Spirovi, ale nakonec mě to dostalo sem :). A teď už musím končit, protože budeme přistávat. Zase to tak rychle uteklo…